Jeho domovem byly ulice Los Angeles, které občas vyměnil za pobyt na policejní stanici nebo za jednotku intenzivní péče, když se zase předávkoval heroinem. Život Američana Khalil Rafatiho připomínal jednosměrku do pekla.
Přesto se dokázal postavit na vlastní nohy a dnes je majitelem úspěšného podniku.
Začalo to nevinně, v roce 1992, kdy se jednadvacetiletý Khalil Rafati přestěhoval z Ohia do Mekky filmu, aby zde odstartoval svou hereckou kariéru. To se sice nepodařilo, ale přesto si vydělal docela slušně jako čistič aut hollywoodských hvězd včetně Elizabeth Taylor nebo kytaristy Slasha. O třináct let později z něj byl třicátník, který měl za sebou historii drogové závislosti…
„Měl jsem 34 let a už osm měsíců jsem abstinoval, když mi zavolala matka a oznámila mi, že má rakovinu. Byl jsem bez domova a bez peněz, byl jsem odpadlík ze střední a odsouzený zločinec. Neexistoval žádný způsob, jak bych jí mohl pomoci. Tehdy jsem dosáhl nejhlubšího dna svého života. Vrátil jsem se do domečku pro hosty u svého kamaráda bez elektřiny a nábytku, kde byla jen nafukovací matrace.
Lehl jsem si na něj a začal plakat.
Došel jsem ke krutému poznání, jak moc jsem selhal. Poprvé v životě jsem si přiznal plnou zodpovědnost za všechno, co se mi stalo. Právě tehdy jsem s Bohem uzavřel smlouvu, že se už nikdy takhle nebudu cítit, „vypráví muž.
V prvních měsících po restartu dělal celou řadu prací, od venčení psů, po zahradničení až po mytí aut. Každý den pracoval šestnáct hodin a postupně si šetřil peníze. „Poté, co jsem potkal starého kamaráda z Ohia, jsem se začal hodně zajímat o zeleninové a ovocné džusy. Byl to trochu hipík a naučil mě toho hodně o vitamínech, organickém jídle a super potravinách. Hledal jsem tehdy cokoli, co mě mohlo udělat šťastnějším. „
Za našetřené peníze si Khalil v roce 2007 pronajal dům, který proměnil v odvykací zařízení.
To nakonec vedlo k založení Sunlife Organics, – řetězec barů se šťávami a zdravými potravinami, který dnes zaměstnává stovky lidí az Khalila udělal milionáře.
Přestože se jeho příběh může zdát skoro neuvěřitelný, on sám se nepovažuje za nijak zvláštního člověkaa. „Ve skutečnosti nic moc nevím ani nejsem nijak inteligentní. Pokaždé když to říkám, lidé reagují slovy: ‚Ale no tak, přiznej si přece nějaké zásluhy.’ Z mé strany to ale není předstíraná skromnost. Lidé nedokážou pochopit, že i někdo, kdo není moc chytrý, může být úspěšný. Mám slabou dyslexii a ADHD. V šesté třídě jsem přestal pravidelně chodit do školy a střední školu ani nedokončil. A stejně jsem výkonný ředitel úspěšné firmy. „
Zdroj: entrepreneur.com, nytimes.com
