Peter Mutabazi si prožil krušné dětství plné fyzického i psychického týrání. Třináctiletého Anthonyho pro změnu opustili biologickí i adoptivní rodiče.
Nyní oba muži tvoří novou rodinu.
Peter Mutabazi vyrůstal v malé vesnici na hranici mezi Ugandou a Rwandou. Jako dítě zažil smutný život i fyzické a psychické týrání ze strany otce. Přesto nezhořkl a v dospělosti začal nový život jako realitní makléř. Navíc se stal pěstounem, u kterého doma nacházely přechodné bydliště opuštěné děti.
„V USA potřebujete rodičovské kurzy a licenci od státu, ve kterém žijete, pokud se chcete stát pěstounem. Všechny děti v pěstounské péči patří státu. Protože jsem měl licenci pod soukromou agenturou, oslovovali mě pokaždé, když nějaké dítě potřebovalo domov. Za poslední tři roky se u mě vystřídalo dvanáct dětí ve věku od dvou do jedenácti let. Protože jsem svobodný, dokázal jsem se najednou postarat vždy jen o dvě,“ vypráví muž. Jednoho dne ho kontaktovala sociální pracovnice s prosbou, jestli by si k sobě na víkend nevzal jedenáctiletého chlapce Anthonyho. Peter nad touto nabídkou zpočátku váhal, protože se krátce předtím musel rozloučit se dvěma bratry, které si k sobě vzali zpět biologickí rodiče. Loučení pro něj bylo bolestné a nebyl si jist, jestli má sílu na další dítě. Nakonec ale nabídku přijal. Jak se později dozvěděl, Anthonyho ve dvou letech opustila vlastní matka. Do péče si ho následně vzali adoptivní rodiče, ale i ti ho z neznámých důvodů opustili, právě když byl v nemocnici.
„Jak někdo může něco takového udělat?“ ptá se Peter.
Chlapec ho hned první den oslovoval familiární „tatínek“. Když se Peter dozvěděl, že jeho bývalá rodina se zřekla také rodičovských práv, rozhodl se, že si ho nechá natrvalo. Teď tomu budou už dva roky, co oba muži žijí spolu. Od konce loňského roku nosí Anthony stejné příjmení jako jeho adoptivní otec.
Anthony konečně našel trvalý domov.
„Trvalo to déle, ale věděl jsem, že bude mým synem. Nikdo jiný ho nechtěl a je velmi obtížné najít novou rodinu, když je vám jedenáct let. Jsem opravdu vděčný za to, že ho mám.
Mám pocit, že změnil můj život ještě víc, než jsem změnil já ten jeho.
Není jednoduché být svobodný pěstoun, ale každá minuta s ním za to stojí„říká šťastný, náhradní otec.
